Na samostatné výstavě soft_sighs synthesis představuje Paula Gogola novou sérii děl, která se odklánějí od jejího obvyklého média malby na plátně, aby nově artikulovala a přetvářela autorčiny motivy s kombinací síly a citlivosti. Tyto jemně vrstvené reliéfy promítají zádumčivé figury do trojrozměrné roviny: hutná svalnatost se zde rozvíjí do zahaleného klidu, břitké hrany oceli se stáčejí do měkkých, rozevírajících se oblouků. Chladná rigidita se pojí s otevřeností, pulzující síla s diskrétností a smělost s únikem. V napětí mezi těmito polaritami se zostřuje neprůhledná vitalita, která prostupuje a rozšiřuje Gogolino dílo – tam, kde přežití závisí na utajení a stálost na proměně.

„Imperativ transparentnosti,“ píše filozof Byung-Chul Han, „podezírá vše, co se nepodřizuje viditelnosti. V tom spočívá jeho násilí.“ V současnosti se tento imperativ stal prostředím, které nás obklopuje: reprodukuje systémové nutkání vystavovat, odhalovat a neustále o sobě podávat zprávu. Algoritmický dohled se zakládá na datových souborech abstrahovaných z měkké tkáně těl a z křehkých záhybů vztahů – na datech diskretizovaných, komprimovaných a poznatelných. Tato čitelnost se mění v krutost ve chvíli, kdy se data stáčejí nazpět a ulpívají na povrchu kůže označené k podezírání, abjekci či vymazání. Pro Gogoliny figury, zdánlivě kontemplativní a uhranuté, znamená nápadný pohyb především stát se pohyblivým terčem. Tato zahalená ztišenost však nepředstavuje ústup, nýbrž přesun bojových linií: pod hyperviditelnou rovinu symbolu a identity, přímo na infrastrukturální a procedurální úroveň samotné nadvlády.

Édouard Glissant nás vybízí, abychom „nesouhlasili pouze s právem na odlišnost“ – což je nejvyšší ctnost ve světě, kde samotné zjevování rozdílu udržuje v chodu mechanismy přivlastnění – ale abychom „souhlasili také s právem na neprůhlednost… na setrvání v neredukovatelné singularitě.“ Skrývání vytváří nové interiority, prostory experimentu a proměny, které přesahují individuální identitu: „neprůhlednosti mohou koexistovat a sbližovat se, splétat se v látky.“ Stojí-li figury proti sobě s odvrácenými hlavami, odehrává se mezi nimi intimní, možná až psychická komunikace na úrovni gesta, postoje a náklonu. Je to tkanivo neprůhlednosti, které své účastníky váže do aliance, jejíž prostředky přežití – skrytost, prchání či subverze – nejsou nikdy zaměňovány za cíl. Poznání onoho cíle, zašifrované v proroctví a rozptýlené v částečných vyznáních, zůstává uzavřeno těm, pro něž je poznání pouhým nástrojem. A přesto v sobě tato nepřístupnost může nést i pozvánku: pobídku sklouznout za temnící se závoj a odmítnout práh povolené existence.

Paula Gogola (*1998, Banská Bystrica) pracuje především v médiu malby. V duchu queer a feministického myšlení sleduje tělo jako proměnlivou formu utvářenou osobní zkušeností, kulturními narativy i spekulativními prostředky. Mezi hlavní témata její práce patří hormonální transformace, kontaminace, touha a péče, jež zprostředkovává jemným, atmosférickým vizuálním jazykem. Bakalářský titul získala v ateliéru malby Klaudie Kosziba na VŠVU v Bratislavě. Magisterské studium absolvovala v ateliéru Malba 3 na pražské AVU pod vedením Josefa Bolfa a Jakuba Hoška. Během studií absolvovala stáže na pražské UMPRUM a na zahraniční Beaux-Arts de Paris. Svou práci představila na mnoha skupinových výstavách, například v berlínské ACUD Gallery (2025) či Kunsthalle Bratislava (2023). Samostatně vystavovala v galeriích VUNU, Medium či v pražské Holešovické šachtě. V roce 2025 získala první místo v prestižní slovenské soutěži Maľba – Cena Nadácie VÚB.