Clauda s potěšením uvádí samostatnou výstavu slovenského umělce, ilustrátora a grafického designéra Martina Grocha. Umělec žije a pracuje v Bruselu. Výstava představuje novou sérii prací na papíře s názvem They Are Ugly Because They Are Angry.
Součástí programu bude také křest nové knihy Persis Bekkering a Martina Grocha s názvem After Giotto, Everything Went to Shit, kterou vydává nakladatelství Libri Prohibiti.

“Proč kreslíš ty holky tak ošklivý?” zeptal se mě můj otec, když jsem byl teenager. V té době moje matka poznamenala, že takové kresby ze mě dělají jednoho z těch starých chlapů – asi tím myslela smutné, zkrachovalé slizouny generace mého otce nebo ještě starší. Alkoholici, zneuznaní básníci a špatní otcové byli tehdy stejní, jako jsou dnes. Oba moji rodiče se asi báli, co ze mě bude. Už nevím, co jsem jim odpověděl. Kreslím je tak, jak mi připadají nejzajímavější.

Učili mě, že do dobrého umění nepatří černé obrysy, nemají se kreslit řasy a že dobrý umělec by se měl mírnit, když vystihuje lesk v něčích očích. Vyrůstal jsem v modernistické tradici s československo-maďarským nádechem. Nevyhnutelně se tu nabízí otázka místa a třídy, do které se člověk narodí; bylo to moje první dědictví. A pak jsem objevil komiks. Ponořil jsem se do opaku umírněného, omezeného moderního stylu malby. Stylu, který evidentně nikdy neměl být omezován, jenže tak se mi v tom období života jevil. Zeptal jsem se otce, který byl tehdy vydavatelem, jestli bych někdy mohl vydělávat peníze tím, že budu nanášet inkoust na papír a vytvářet tak obrazy, a on řekl: “Ano, jistě.”

Dnes většinou používám tahy štětcem. Kreslím make-up, šperky a vlasy, někdy výrazněji než jiné rysy obličeje, a odkazuji se na obrazy, které mají být čteny – karikatury, gotické malby na dřevěných deskách nebo postavy Maxe a Moritze z knihy Wilhelma Busche z poloviny 19. století. Miluju Krazy Kat, mám rád Yuichi Yokoyamu a jeho “New Engineering”, kde je komiks tak hlasitý, jak jen to jde. Mám rád americký undergroundový komiks a taky mám rád tancující, dýchající, zmatené a zahlcené postavy z komiksů z Belgie, Francie, Japonska. Na té jejich mechanické lince něco je.Kreslím lidi jako typy nebo konkrétní osoby. Kreslím postavy: ženy, muže, zvířata. Někdy váhám, jestli typologické zobrazení postav není lenivé, jak mi bylo jednou řečeno. Ale na druhou stranu typologie je taky určitý způsob vidění, způsob, jak zachytit to, co mají lidi společné. Typologie není jen opakování; je to také místo, kde ruka balancuje mezi automatickým a vynalézavým, mezi naprogramovaným a tím, co chce být svobodné. Jaká je jinak alternativa?
Hodně se řeší hranice mezi kresbou a malbou. Já svou tvorbu rád nazývám „kresbou“. Její historie ke mně promlouvá nejhlasitěji. Je to nejblíž, co jsem se dostal k psaní. Neustále se snažím trefit hranici čitelnosti. Často si kupuji doprovodné katalogy nebo knihy k výstavám, je to něco, co mi přináší největší potěšení. Je to můj způsob, jak se vztahovat k takzvanému výtvarnému umění. Formát katalogu, knihy s nižší kvalitou obrazu, zbavuje dílo jeho aury. Dílo umělce je vhozeno do obyčejného koloběhu každodenního života. Vzrušující. Reprodukce dílo zplošťuje. Nakonec se stává obrazovou rovinou, ve které se dokážu orientovat. Přitahuje mě i text, který dílo doprovází – eseje, rozhovory, popisky. V téhle smíšené formě si užívám jakékoliv umění, někdy víc než výstavu samotnou.
Jsem ze země, ve které “cartoon” jako forma nemá své vlastní jméno, nemá s jakými pojmy pracovat. Existuje pouze ve fragmentech, není nijak reflektován. Člověk může chtít být karikaturistou nebo dělat kreslené vtipy. Kdo by tohle chtěl? Ale i přesto je strhující, jak pero v kontaktu s papírem na velmi omezeném prostoru je schopno vytvořit naprosto cokoli, vykreslit scény jakéhokoli druhu, vystavět mizanscény. Někdy si říkám, že to je nejvíc, jak se dokážu přiblížit psaní. Kreslit cartoony znamená počítat s tím, že je čtenář přečte. Nakreslím hlavu a je to kruh s očima, ten kruh je linka a oči jsou tečky; a já si říkám: “Jak je možné, že dokážeme tuhle abstraktní formu přečíst?”

“Jedna dobrá reprodukce má cenu tisíce slabých originálů.” Moje práce mají spíš malý formát, a to z jednoho důvodu. Chci je naskenovat v co nejlepší možné kvalitě, aby mohly fungovat jako reprodukce. Stojím vedle skeneru podstatnou část pracovní doby. Když se podíváte na originály komiksů – americké, francouzské, japonské nebo prostě starší, které už patří do historie –, v mnoha z nich najdete okouzlující nepořádek vytvořený funkčními poznámkami: modrá tužka pod černou kresbou, poznámky pro tiskaře a editory, k barvě nebo k ořezu. Vždycky se bere v úvahu měřítko, jak moc je možné nebo vhodné kresbu zmenšit, aby měla v rámci zvoleného formátu ten správný dopad. V reprodukci se vždycky něco ztratí, ale je to dobrý a férový deal: reprodukce má být vnímána jinak než originál; má být konzumována s chutí, není tak vzácná. Reprodukce, tak jako kniha bez hřbetu, nemá žádnou autoritu.

Když jsem vytvářel díla pro “They Are Ugly Because They Are Angry”, nad možností výstavy jsem vůbec nepřemýšlel; říkal jsem si, že je vydám v časopise nebo v nějaké jiné tištěné podobě. Práce tak byla vždycky příjemná, bez jakéhokoli tlaku. Co mě hluboce zajímá, je jejich strukturální a emocionální význam. Pokud zůstanou někde na okraji, rád to přijmu.
Mám zvláštní ambice. Chci být jako Tove Jansson – neúspěšná malířka, která byla nejlepší v kreslení karikatur, ilustrací a dětských knih. Chci mít něco z Carol Ramy, která se nebála kreslit falusy a znepokojující ženy. Věci, které vidět nechcete a zároveň od nich nemůžete odtrhnout oči. Není to nic příjemného a dotkne se vás to způsobem, který obdivuji. Chci mít něco z bratrů Hernandezových a jejich série Love and Rockets, kde postavy, tedy ženy, jsou stejně tak typologiemi, tvarovanými naučeným způsobem kresby, jako jsou živé. A všude jsou části těl ve všech svých možných formách – a neznamenají “sex”. Ale stejně. Jsou zatraceně šťavnaté. Možná že jsou naštvané. A vůbec ne ošklivé.

Martin Groch, edit textu Persis Bekkering