Nejnovější série maleb Vasila Artamonova si bere za své výjevy městské každodennosti – pohled do kancelářské budovy, zátiší s liliemi, portrét holuba. Už samotný název výstavy napovídá, že se jedná o motivy zdánlivě banální, jejich prostota ale skrývá hlubší vrstvy neklidu. Typickým příkladem je monstera – dnes neutrální dekorace korporátních openspaců, chodeb panelových domů či čekáren, ještě nedávno však byla vnímána jako tvarově zvláštní a mírně děsivá „příšera“. Artamonov ji vytrhává z jejího dekorativního rámce a využívá jako obrazný nástroj k pojmenování latentního napětí skrytého pod povrchem normality, jako tomu bylo například u motivu sběru a zpracování osobních dat, jimiž se zabýval v předchozích cyklech. Na plátnech se proto objevovaly datové věže, vševědoucí ptáci a diagramy monitorovacích zařízení připomínající ahistorické znaky. Na této výstavě si Artamonov volí jiné, přímočarejší, leč svým obsahem blízké prostředky tázání. 

Plátno s holubem v nadživotní velikosti navazuje na výše zmíněné úvahy o prolínání různých rovin současné kosmopolitní zkušenosti. Názorně to ukazují Cornelia Sollfrank a Felix Stalder (Contemporaneity in Embodied Data Practices, 2025), když určují vedle rovin individuální, přírodní a historicko-kulturní i technologicko-datovou. Autoři tuto úvahu ilustrují na studii reintegrace stěhovavých ptáků: ti jsou označeni sledovacími zařízeními a díky nashromážděným datům následně vypuštěni zpět do volné přírody bez dalšího lidského přičinění. Vzniká tak nový typ vztahu mezi živým, neživým a technologickým, jenž může nabývat za určitých podmínek symbiotických kvalit. Opačný mechanismus lze pozorovat u holubů: zatímco ve starověku byli ceněni jako vytrvalí poslíčci s výjimečnou orientační schopností na stovky kilometrů, s rozvojem technologií byli postupně zařazeni mezi nežádoucí městské škůdce. Vedle nevyužívaných balkónů zanesených ptačím trusem nebo rohů chodeb osázených monsterami stojí analogicky stranou odsunuté konferenční stolky s vázami lilií. Jejich pronikavá vůně, sytý barevný pyl a potenciální toxicita proměnily kdysi uctívané květiny se silnou duchovní symbolikou v přežité dary, které nezapadají do sterilního rámce současné profesionality.

Po boku ptačích a rostlinných námětů můžeme toto pojítko nakonec nalézt právě i v obraze kancelářské budovy. Umělci se totiž v rámci rezidenčních programů stále častěji pohybují v korporátním prostředí v roli konzultantů, od nichž se očekává kritický a humanizující pohled. V této souvislost lze připomenout novelu Oval (2019) od Elvie Wilk: umělec v ní vyvíjí pilulku, která má uživatele dočasně učinit empatičtějším a štědřejším. Dystopický závěr novely však naznačuje, že skutečná změna vyžaduje čas a trpělivost, a nelze ji nahradit technologickou zkratkou, což ostře kontrastuje s logikou firemního světa, jenž upřednostňuje efektivní, optimalizované a měřitelné výsledky před dlouhodobým procesem transformace.

Přestože se Artamonovy malby věnují komplexním tématům, otevírají skrze běžné motivy kritické otázky o povaze současného života. Nejsou pouze jeho nápodobou, ale jeho modulovaným zkoumáním – poodhalují skryté struktury a mechanismy v konkrétních i němých hrozbách a zároveň figurují coby indikátory našich přizpůsobivých reakcí. Pokud Giorgio Agamben charakterizuje naši součanost jako situaci, kdy přicházíme včas na schůzku, kterou jsme předem odsouzeni zmeškat, pak lze Artamonovu Monsteru chápat jako snahu tento paradoxní pocit alespoň na chvíli malířsky zpřítomnit a přiblížit.

Eva Slabá