Se začátkem minulého století přišel radikální posun pohledu, kdy pevně definovaná podoba lidské postavy ustoupila a rozplynula se ve shluku abstrahovaných, měřitelných pohybů. Forma se stala indexem času a pohybu – něčím, co lze zachytit, stlačit, standardizovat a zefektivnit. Tato estetická proměna byla, snad zřetelněji než kdy dřív, zakotvena v proměnách ekonomiky a průmyslu: spíše než čistě uměleckou inovací byla jejich důsledkem (a zároveň příčinou), přímým efektem Taylorismu. Estetické tendence soustředěné kolem této abstrakce pohybu – geometrie pohybu ve fotografiích Mareye a Muybridge, chronocyklografie a fotodynamismus pohybových studií nebo „nové vidění“ konstruktivismu – rozkreslily život jednotlivce i kolektivu do spleti linií, oblouků a spirál.

Ačkoli se současný svět může zdát od těchto zdánlivě elementárních starostí vzdálený, geometrická abstrakce času a pohybu dnes prostupuje naše prostředí silněji než kdy předtím. Na rozdíl od ostrých, zářivých linií fotodynamismu nás však vítá šedá, hladká představa světa, kde se neustálá abstrakce a kontrola pohybu nenápadně propisuje do každodenního prostředí na pozadí platforem a algoritmů. Nová série děl Davida Krňanského tuto realitu vyostřuje, ladí nás na kinestetickou škálu opakujících se, rekurzivních gest, rozbíhajících se a zase sbíhajících cest. Navzdory tomuto pohybovému přetlaku jsme ovšem konfrontováni s ponurou nehybností, kdy se tyto formy stále znovu opakují na ploše plátna a postupně černají v neprostupné hranice: křehká, zvlněná linie je stržena do oblouku a sama sebe přetíná, uzavřená ve vlastním iterativním vzorci; jiná linie klouže kolem oblouků a hran, než je její trajektorie náhle přerušena – uvězněná, bez možnosti úniku ze sevření tvarů, které se ze všech stran přibližují…

Abstrakce: těla se stávají pohybem, pohyb se stává liniemi, linie se stávají buňkami, buňky těly.

Spisovatel a filmař Alain Robbe-Grillet kdysi psal o „generativní buňce“ – logice uvěznění a uzavření, která se šíří napříč měřítky a generuje architektoniku polis stejně jako buňka generuje tělo. Právě v tomto smyslu lze vnímat dvojí buněčnost motivů Davida Krňanského a jejich vztah ke konstruktivistickým snahám minulosti. Stejně jako klasický Taylorismus organizoval výrobu fyzického zboží, byla abstraktní forma komodity „buňkou“ širšího výrobního způsobu, který dávno přežil tovární haly Filadelfie. Dnešní svět náš individuální i kolektivní pohyb stále více abstrahuje, kontroluje a komodifikuje, a pohyb tak získává dvojitou „buněčnost“: zmnožuje současnou situaci, v níž se pohyb sám stává formou uvěznění. Krňanského motivy však zároveň ukazují možnost světa, v němž takové geometrie produktivně selhávají: opakující se linie nikdy zcela nesplynou, vytvářejí nové vzduchoprázdno a nekonečné mezery, které naznačují trhlinu nebo úplné selhání. Předchozí, „neúspěšná“ plátna jsou tu navíc rozřezána a přeskupena do nových tvarů, a vzbuzují tak zvláštní pocit, že selhávající geometrie – podobně jako porušené buňky – mohou dát základ novému ne/možnému tělu.

Andrew Wilson